Román pro ženy
Román pro ženy
Žánrové filmy nepatří mezi nejobvyklejší výtvory české filmové produkce. A ač má komedie v našich vodách dlouhou tradici, romantické komedie v plném významu tohoto žánru aby pohledal. Tandem Renč - Viewegh se toto vakuum snaží vyplnit seč jim síly stačí.
Natočit žánrový film není rozhodně tak lehké, jak by se mohlo na první pohled zdát, notabene když má u nás minimální tradici a diváci na něj nejsou v českém balení příliš zvyklí. Úskalí s kterými se musí režisér vypořádat je několik. Žánrové karty jsou rozdané, divák předem ví nebo alespoň tuší, jak se bude děj vyvíjet a režisér musí balancovat na hraně naplnění žánrových očekávání a přiměřeně originálního ztvárnění. Filip Renč se po vcelku podařeném výletu do muzikálu v podobě stylových Rebelů pustil do žánru romantické komedie a výsledek je přinejmenším rozpačitý. Musím přiznat, že romantická komedie nepatří zrovna k mým top žánrům, ale pokud se nějaká podaří dokážu si ji bez problémů užít a příjemně se díky ní pobavit. Kupříkladu taková Zelená karta Petera Weira patří k mým oblíbeným filmům. To vše říkám proto, abych nebyl podezírán z předpojatosti, k Románu pro ženy jsem přistoupil s otevřenou myslí a bez předsudků.
Zjednodušeně lze říci, že romantická komedie stojí a padá s tím jak jsou vystavěny a zahrány postavy v ní vystupující. Ať už v podobě ústředního páru - tomu musíte uvěřit vzájemné jiskření, nebo vedlejších postav - tvořících většinou komické přihrávače. Román pro ženy zcela neuspokojí ani v jedné z těchto kategorií. Z porovnání by lépe vyšla hlavní dvojice. Mladá, příjemná a svěží Zuzana Kánocz hraje slušně, je neokoukaná a role mladé dívky Laury, hledající po zklamání s vrstevníky citové naplnění v náruči čtyřicátníka, je pro ni jako dělaná. Bohužel její výkon o třídu sráží český dabing. Vcelku přijatelný je i Marek Vašut, v roli sympaticky omšelého reklamního kreativce Olivera, i když ona zmiňovaná omšelost někdy přechází v buranství. Jako muž nedokážu posoudit jaké sympatie jeho postava vyvolává v něžné polovině lidstva, zdržím se proto raději dalšího hodnocení.
Role vedlejší lze rozčlenit na ty výborné, uměřeného Miroslava Donutila v roli bačkorového souseda nebo bláznivou babi Stely Zázvorkové. V celkovém hodnocením mi průměrně vychází velebená Simona Stašová jako excentrická maminka, nemající ráda české muže a stále hledající toho pravého. Ta střídá výborné okamžiky se špatnými a její role občas sklouzne ke karikatuře, což ostatně platí takřka o všech zúčastněných. Nemohu si odpustit ještě jednu poznámku, pokud Stašová hraje překladatelku milující angličtinu, měla by se těch několik anglických vět předepsaných scénářem naučit tak, aby to netahalo za uši. Třetí, nejslabší kategorii v hereckém ansáblu vévodí příšerná Laďka Něrgešová coby Lauřina nejlepší kamarádka Ingrid, přehrávající do absurdna každou milisekundu, kterou na plátně stráví. Naprosto nechápu co Renče vedlo k jejímu obsazení. Podobně hrůzyplně působí celé osazenstvo kadeřnického salonu, jemuž je celý příběh prostřednictvím Laury vyprávěn. Jejich špulivé kreace ve mně vyvolávaly intenzivní chuť zalézt pod sedadlo a uniknout trapnu valícímu se z filmového plátna. Nutno ovšem podotknout, že v tomto případě bych z toho nevinil samotné herečky, jde špatně napsané a zrežírované postavy a situace.
Hlavní problémem filmu nejsou herecké výkony, ale způsob jakým je natočen. Neznám bohužel knižní předlohu, ale četl jsem jiná Vieweghova díla. Jejich půvab spočívá, spíš než v poutavém ději, ve vtipných dialozích a glosách. Převést je na plátno není zrovna lehká práce. Renč s Vieweghem zvolili pro převod tu nejhorší možnou cestu, jako by si neuvědomili, že film a kniha jsou dvě zcela odlišná média. Ve filmu je tak velmi často použit mně zcela nepochopitelný postup, kdy je nám nějaký děj ukázán na plátně a pak je nám ještě otrocky popsán prostřednictvím Lauřina voiceoveru. S trochou nadsázky se dá říct, že se tím film blíží rozhlasové hře. Dialogy a glosy šustí papírem a předpokládám, že jsou doslovně ocitované z knihy.
Dalším zcela zásadním problémem je, že filmu chybí nosná dějová linie a je tvořen pouze jednotlivými historkami. Ty se snaží Renč skloubit efektními obrazovými vložkami, podkreslenými hudbou, ať už jde o lyžování, paraglading nebo sjezd na bobové dráze. Tyto scény jsou sice obrazově zajímavé, podkreslené výbornou hudbou, ale ve svém výsledku zcela prázdné a poněkud nudné. Alespoň je v nich vidět, že Renč své řemeslo nezapomněl, což potvrzuje i pár zajímavými vizuálními nápady - rozšlapáváním hlavy odvrženého milence či hemžením bakterií ve sklence od vína. Zcela ovšem Renč selhal při tvorbě postsynchronů (dodatečné namluvení scén ve studiu). Podobně odfláknutý snad není ani dabing třetiřadých německých krimiseriálů. Jedinou složkou o níž lze mluvit v superlativech je již zmíněná hudba. Na jejímž výběru si Renč dává tradičně záležet. Mix u nás ne moc známé Ivy Frühlingové a Support Lesbiens je příjemný a hraje v těch správných okamžicích. To je ovšem na celovečerní film trochu málo. Pro mě osobně je Román pro ženy velkým zklamáním, i když předpokládám, že i on si svého diváka najde. Při projekci filmu se diváci okolo mne hlasitě smáli a přiznám se, že jsem chvílemi uvažoval, zda jsem někde po cestě do kina neztratil smysl pro humor. Přesto si za svým hodnocením stojím a Filipu Renčovi přeji při volbě další filmové látky šťastnější ruku.