VÍTEJ NA MÝCH STRÁNKÁCH...

Jako číšník v restaurantech a hotelích proplouvá všemi politickými proměnami doby a jako okouzlený mladík si s každou další slečnou představuje, že právě ji zasype bankovkami, až vydělá svůj první milion...

 

Už jen samotný humbuk kolem práv na zfilmování knihy Bohumila Hrabala sliboval, že se o hotovém filmu mluvit bude. Těžko si dovedu představit, že by se lidé nenechali zlákat jménem režiséra Jiřího Menzela, který Hrabalovu látku v minulosti několikrát zvládl, nebo pokračujícím filmovým comebackem Oldřicha Kaisera. O to míň je mi jasné, proč se tvůrci tak úzkostlivě snaží po divákovi nic nechtít a jen ho bavit.

Ve dvou časových liniích se tu střídají mladá (Ivan Barnev) a stará (Oldřich Kaiser) verze Dítěte, pinglovské ucho a muž právě propuštěný z komunistického vězení. Kromě jisté fyzické podoby a hlasu (Kaiser nadaboval i svoji mladší verzi) však nemají mnoho společného, stejně jako spolu málo koresponduje i pojetí retrospektivní a současné roviny. V té akčnější, „mladé“, která dostává přirozeně více prostoru, prezentuje totiž Menzel hrdinu jako kašpárka, v přeneseném i doslovném smyslu. Barnev přehrává, culí se pod nalepeným knírem a parukou a vůbec se chová tak, že by k jeho akci víc než mluvený komentář sedly klasické mezititulky z němého filmu. Není asi potřeba dodávat, že dabing mu na věrohodnosti právě nepřidává.

 

Stylizovat film jako grotesku byl zjevně záměr, jak prozrazují mnohé momenty zpracované do jednoznačné formy gagů. Když se ovšem vydáte přímo po linii vtipu, může to mít v případě košatějšího děje ten nepříjemný důsledek, že na cestě poztrácíte mnoho souvislostí, zábavnosti obětujete některé nahozené a nedotažené motivy, a hlavně, divák nebude mít důvod s hrdinout soucítit. Když zkrátka někomu opakovaně dají pohlavek a on se jen otřepe, jak máte věřit, že ho zčistajasna něco opravdově bolí? A jak si vysvětlit jeho motivace, když se jednou zachová jako gentleman a podruhé jako prospěchář?

Film vlastně nechává divákovi k použití jediný skutečně fungující způsob přijímání: vzdát pokusy o nalezení souvislostí v tom, co se na plátně děje, a jenom čekat, až mezi mdlejšími vtipy probleskne nějaký lepší. Tím víc takový konec mrzí u zpracování Anglického krále, který má sám o sobě výpovědní hodnotu přesahující život jednoho malého Dítěte.

 

Rozpory v konání hlavního hrdiny samozřejmě vycházejí už z Hrabalovy knihy, tam ovšem Jan Dítě prochází plynulou, autentickou přeměnou. Naproti tomu ve filmu si tyhle skoky a kontradikce nemáte jak vyložit, tady se věci prostě stávají, aniž by ze sebe jasněji vyplývaly, a je v podstatě jedno, co přijde v příští minutě. Menzel navíc docela ztrácí řemeslný grif a nejednou má problém s načasováním pointy, takže se občas stane, že nějaká ta replika nebo gesto vyzní do ztracena.

 

Z příběhu, který ve své původní podobě patří do skupiny velkých dějinných podobenství, přibližovaných optikou symbolicky „malých“ jedinců (nejtypičtější je asi příměr ke Grassovu Plechovému bubínku) se tímto konkrétním převedením stala pouze jakási nevtipnější variace na televizního Saturnina. Dokonce včetně takového detailu, že v obou filmech připadla role glosujícího intelektuála Milanu Lasicovi – což možná vypovídá spíš o předvídatelném výběru z omezeného česko-slovenského hereckého inventáře, než o dobrém instinktu při castingu.

Menzel nám jednoduše svého posledního Hrabala tak dlouho a zodpovědně předžvýkával, až mu z toho vyšlo něco, co nemá černého humoru snad ani za nehet, erotické provokace (přestože se film bradavkami jen hemží) ani špetku, a o Češích nevypovídá víc, než že hodně jedí.

 

Na film Obsluhoval jsem anglického krále sice můžete zajít do kina, ale nedá se popřít, že by mu daleko víc slušela obrazovka. A protože česká televizní dramaturgie se, jak známo, v nasazování domácích filmů zpravidla řídí vždyplatným heslem „gumové ovoce – čerstvé i po roce“, nejspíš jej tam budeme v následujících desetiletích vídat častokrát. A my se u něj vděčně zasmějeme ne proto, že by byl tak dobrý, ale proto, že budeme vědět, „co přijde teď“, budeme hercům předříkávat „hlášky“ a tetelit se nad tím, jak tyhle pěkné české filmy nikde jinde nemají.