Snímek sleduje život Edith Piaf od dětství až do samotného momentu smrti. Snaha postihnout všechny fáze zpěvaččina života (dětství na ulici a v nevěstinci, dospívání pouliční zpěvačky, vzestup, sláva a brzký fyzický úpadek) vyústila ve140 minut dlouhý film.Někdo tvdí,že flm mohl být kratší,ale podle mě tento film nemohl trvat ani déle ani méně... 

Dahan nevypráví chronologicky (s výjimkou vcelku pevně navazujícího pohledu na zpěvaččino dětství), čímž se snaží biografickou šeď (velmi úspěšně) ozvláštnit.Znám lidi,kterým se tento film nelíbí,ale mě nadchl...zajímavé pro mě například byly scény z konce života Edith,avšak dštství také neměla jednoduché.Režisér měl velmi dobrou myšlenku,kterou posléze ještě lépe zrealizoval.

Režisér se dle svých slov snažil natočit nikoli životopis, ale portrét.Zdůrazňuje nejdůležitější události, které tvoří nejpůsobivější scény snímku. Umírání, protknuté vzpomínkami na dětství a velkolepým patosem posledního vystoupení je samozřejmě doprovázené zvuky písně Je ne regrette rien.

  

O chladu však v žádném případě nemůžeme mluvit ani v případě výkonu Marion Cotillard. Francouzská kráska, které Russel Crowe v Dobrém ročníku způsobil obrovskou modřinu na štíhlém pozadí, se změnila k nepoznání. Její výkon však nestojí jen na zdařilém make-upu  a přesném vystižení pohybů, gest a mimiky. Cotillard hraje Piaf dvacetiletou i Piaf v 48 letech, kdy pomalu umírá na naprosté vyčerpání organismu alkoholem a drogami. A vypadá přitom na sedmdesát. Cotillard velmi správně vycítila životní šanci (stejně jako Jamie Fox, Phillip Seymour Hoffman a další) a dala do svého partu vše. Její hraní, či po vzoru Hellen Mirren „převtělení“ do Edith Piaf je naprosto strhující ve vypjatých momentech a ve scénách hudebních výstupů.Výkon Marion Cotillard včetně hlasové nápodoby a vlastního zpěvu je to nejlepší, co Edith Piaf přináší.