| Drogy jsou svinstvo. Zní to sice dost proflákle, ale nenapadá mě, jak lépe začít článek o této knize. Děti ze stanice ZOO se po právu staly kultovní četbou, protože věrně zachycují celou spirálu drogové závislosti bez nějakých moralizujících poučeních. Jen realita a zoufalost. Ale i zoufalost přichází Christianě na mysl postupně a vlastně se nikde nepoddává úplně beznaději, a to jí pravděpodobně zachránilo život.
Pro ty z vás, kteří nejste v obraze ani jste nikdy nebyli pod parou, shrnu příběh do několika vět: Christiana vyrůstá v Západním Berlíně a doma to nemá právě lehké. Na začátku knihy jsou její rodiče na pokraji rozvodu, na konci spolu mluví prakticky jen o drogách a své dceři. Malá Christiana dělá to, o co se snaží kdejaký člověk – utíká z reality. Ovšem ne kdejaký člověk to bere přes drogy. Začalo to trávou a skončilo heroinem. Cesta vedla přes kdejaký prášky, prostituci a větší či menší kamarády. Podtrženo sečteno, když knihu dočtete, moralizování se asi neubráníte. Je to tím, že Děti ze stanice ZOO tvoří jakýsi „učebnicový příklad“ cesty feťáka, dá-li se něco takového vůbec vytvořit. Snad až na ten takřka dobrý konec.
Bráno pěkně od začátku, nejprve čtenáře zarazí předmluva. Jelikož mé vydání pochází z roku 1987, první slova napsal jako varování jakýsi socialistický kapitán, který samozřejmě varuje před toxikologickou hrozbou a poukazuje na to, jak kniha nastavuje zrcadlo společnosti, ve které vznikla. Pokud nebudeme brát tyto ideologické nesmysly jako pobavení před jinak nepříliš vtipnou četbou, je možné si všimnout, že nekompromisní či spíše nemilosrdná represe, kterou tak propaguje v předmluvě kpt. JUDr. Klášterský, se až příliš podobá tomu, čím musela Christiane projít i na západě. V sedmdesátých letech prakticky neexistovala organizace, která by se specializovala na dospívající feťáky, jinými slovy realita opět předběhla byrokracii. I tak málokdy úspěšné léčebné programy nepočítaly s třináctiletými prostitutkami, které se kvůli dvěma injekcím heráku denně prodávaly např. na stanici ZOO, jejíž název kniha nese. Pokud má být úvodní slovo varováním před drogami, je to velmi špatné varování, na druhou stranu jasně v kontrastu se zbytkem knihy poukazuje na to, jak že represe až do dna není vždy právě tím nejlepším řešením, což by mohlo být třeba poselství pro dnešní zákonodárce.
Pokud by se vůbec dala kniha charakterizovat několika slovy, použil bych nejspíš: příběh a varování. Děj knihy byl sepsán K. Hermannem a H. Rieckem na základě magnetofonových nahrávek Christiany, několikrát je proložený výpověďmi rodičů či sociálních pracovníků a výsledná směs, kterou si čtenář má šlehnout do obnažené žíly doplnilo pár fotek se strohými komentáři, kdy který člověk na nich zachycený zemřel. Samozřejmě že první otázka, která asi každého napadne, zní: Jak se to jen může dít? Odpověď se různí podle toho, komu tuhle otázku položíte. ktp. Klášterský by odpověděl, že je to důsledek životního stylu kapitalistické civilizace, Christianina matka se odevzdaně přiznává, že svou dceru často přehlížela a vůbec špatně vychovávala a konečně pokud bych se měl do této spekulace pustit já, řekl bych, že to je městem. Městská čtvrť Gropiusstadt byla asi tou první ranou pro venkovského člověka, jako kdybyste usnuli na Šumavě a probudili se na Jižáku. O tom, jak je člověk ovlivněn životním prostředím, by mohl dlouhé hodiny vyprávět kdejaký psycholog, kolik lidí v zajetí betonu a panelů šáhne po droze, přehledně zpracuje černobílá sociologická tabulka, ale jak to vypadá zblízka, o tom můžou vyprávět jen feťáci.
Přesto by bylo dosti zjednodušující se domnívat, že přečtením Dětí ze stanice ZOO se každý čtenář dostane do problému a může o něm zasvěceně mluvit. Kniha se především odehrává v sedmdesátých letech v Německu, což se podle mých skromných zkušeností od přelomu tisíciletí v Čechách podstatně liší. Přesto jádro příběhu je použitelné i dnes.
Jak říká jeden můj kamarád, droga může být cokoli: čokoláda, čaj nebo láska. V něčem má pravdu, protože drogou je to, co potřebujeme, bez čeho máme absťák,, co spoluvytváří naše stereotypy nebo se na to alespoň bytostně těšíme. Anebo to, co nás na chvíli vezme pryč z tohoto světa, pryč z reality. Každý máme svou drogu, jen některé více, některé méně škodí zdraví, jsou přijatelnější či méně přijatelné pro společnost a neposlední řadě některé si koupíte v obchodě a jiné v podchodu postraní uličky. Chci tím říct, že z principu jsme si všichni velmi podobní, ač to možná zní jako smělé tvrzení.
Na závěr ještě malé varování ktp. Klášterského: Nekuřte trávu, skončíte na háčku.
HP pozn.: Drogy jsou svinstvo - příjemný svinstvo |